Po premiéře Válečné vřavy se nám dostalo velice příznivé recenze

DS Gaudium

Premiéra 3.6.2025

Inscenace Válečná vřava se skládá ze šesti ženských monologů, v nichž se u každé postavy vyjeví její postoj k válce.

Hodně cenná je na ní v první řadě samotná hra. Autorka textu (pocházejícího z roku 2017) Kateřina Lužná ve své tvorbě prokazuje schopnosti mnohého druhu. Nejen čistě divadelní erudici (ta je po mnoha stránkách skutečně na výši), ale i inteligenci, nápady, vtip apod. Není divu, že amatérské soubory si z jejích monologů čas od času vyzobávají kousky vhodné pro jejich potřeby. Viz www.zenskamonologika.cz.

„Dobrá věc se podařila“ i Michaele Seghmanové při (poměrně výrazné) dramaturgické úpravě a režii. Ve Vřavě se nejedná o zjednodušující jednostranný aktivismus doprovázený nářkem, jaký se v posledních letech mnohdy vyskytuje nejen v českých divadlech. Sympatické je i to, že nevyznívá ani jako vysloveně protiválečná hra (jakkoli je válka svinstvo). Vztah k válce u šesti různých žen (i když ze stejné lokality, avšak z různého prostředí a v různých osobních situcích) je holt různý.

Hra není přímo nějak konkrétně situovaná (evidentní je pouze venkov) aní vročená (“bezčasí”). Výprava by mohla odpovídat době od pozdního středověku až přibližně do 1. světové války, podle autorky však na místě ani na čase nijak zvlášť nezáleží.

Výborně vyřešené je zarámování všech šesti monologů do kompaktního celku pomocí věšení prádla na louce za vsí, doprovázené naživo a cappella zpívanou lidovou písní Černé oči, jděte spát. Pořadí jejích slok je chytře přeuspořádané tak, že příslušný text se až s udivující přiléhavostí vztahuje k příslušnému monologu. Zarámování je nenásilné a není nijak zvlášť zdůrazňované, o to však je funkčnější. (Přitom rámec bývá někdy kamenem úrazu i u jinak dobrých inscenací, na principu přání otcem myšlenky, např. u některých her Tomáše Dianišky. U amatérů byl z tohoto hlediska problematický třeba Kabaret duševní souboru Kardio Theatre na Jiráskově Hronově 2024.)

Scénografie je výborná, jednoduchá, avšak vysoce efektivní. Plně respektuje potřeby inscenace, včetně míry iluzivity i stylizace, jíž napomáhají “venkovsky věrné” kostýmy i drobné rekvizity vhodně plnící úlohu symbolů a znaků. Přestavby nejsou potřeba, občasná výměna prádla na šňůrách má převážně významotvorný účel.

Inscenace je z hlediska použitých scénických postupů naprosto čistá, není v ní ani náznak vyumělkovanosti, okázalosti a efektní vizuality.

Určité rezervy vypluly na premiéře u herectví. Dá se předpokládat, že se zlepší reprízami. Věkový rozdil mezi nejmladší a nejstarší herečkou je údajně stěží uvěřitelných 70 let. Přitom patrně nejlepší výkon podala nejstarší z nich, Helena Sebastianidesová v roli Ptáčka.

Jiří Poš