Rok 2020 se zapíše do kulturních dějin pravděpodobně velice černým písmem. Od února tohoto roku se divadelní, koncertní i filmový život téměř zastavil. Karanténní opatření zrušila všechno včetně zkoušení. Pouze přes léto bylo možné využívat poněkud rozvolněných nařízení a soubory se mohly scházet v improvizovaných venkovních podmínkách. Stejně tomu bylo i u nás.
Poslední představení jsme odehráli 8.3. (Mexickou pohádku) a pak spadla opona. Nedošlo na první reprízu Kurzu ručních prací ani na nově připravovanou premiéru veršů Jiřího Žáčka ,Kolik má Praha věží.
Přes prázdniny se začal hezky vyvíjet nový dramatický tvar poezie pro dospělé….Vy mně taky…(J. Žáček). A došlo i na přípravu a oprášení první reprízy Kurzu ručních prací. Všichni jsme se už těšili na její uvedení, když náhlé onemocnění, které nemělo s karanténou nic společného, naše nadšení zarazilo. Bylo to v historii souboru první zrušené představení.
Naši tradiční i noví odběratelé se operativně přizpůsobují dalším a dalším stále se měnícím nařízením, takže si na zrušená představení musíme zvykat. Pokud to není z naší strany je to přeci jen méně bolestivé, prostě doba je taková, koronavirová.
Amatérští divadelníci mají oproti profesionálům jedinou výhodu, že totiž nejsou na produkci pořadů finančně závislí. Ovšem pohled do poloprázdného hlediště s diváky zahalenými v rouškách je i pro nás velice smutný.